Rozhovor s Vítězslavem Gebasem

31. 08. 2016

DF: Víťo, velký úspěch, olympiáda v Brazílii. Jaké jsou pocity?

VG: No, úspěch to je určitě, někdo říká, že je to takové překvapení, ale vlastně ta má cesta k tomu celou dobu směřovala. Někdo říká, že jsem se dostal na olympiádu pozdě nebo spíš ve vysokém věku, ale ta kategorie, ve které závodím já, je hodně o těch zkušenostech, takže když bych se tam dostal dřív, tak by ten výsledek nebyl asi takový. Možná by to taky byla velká ostuda, kdyby to přišlo dřív. Podle mě to přišlo ve správný čas. Fyzicky se cítím určitě lépe než před těmi čtyřmi lety, i když podle doktorů to není úplně tak možné, ale já to tak prostě mám (smích). Tělo a hlava mi funguje mnohem líp, než dřív.

DF: Takže ve tvé kategorii v podstatě nehraje nějakou roli váha jako je tomu v jiných sportech?

VG: Určitě to roli hraje, já musím svojí muskulaturu udržovat do nějakých 75 kg, protože vím, že sílu na tuhle váhu mám a pokud budu trošku těžší, tak jsem si jistý, že ta loď nebude takhle reagovat. Je to všechno práce s vlastní vahou. Když bych nabral více svaloviny, tak už to bude zase problém, protože tělo musí zase ty svaly více okysličit a už to bude pro mě těžší. Já jsem tu největší sílu nabral někdy v 27 nebo 28 letech, ale pak mi zase chvíli trvalo, než jsem se naučil s tou silou pracovat. Na vodě jsou to tak drobné nuance, že když nabereš velkou sílu, tak nevíš, co s tím máš dělat.

DF: Jak dlouho vlastně soutěžíš?

VG: Já jsem začal později než je úplně standardní. Začal jsem až ve 14 letech. Dělal jsem dlouho atletiku, takže jsem měl takovou všeobecnou průpravu. Dělal jsem různé sporty, ale nic vrcholově. No a pak jsem viděl v roce 1996 v Atlantě na Olympiádě tenhle sport. Štěpánka Hilgertová tenkrát vyhrála zlatou medaili a mně se ten sport hrozne líbil. Nic jsem samozřejmě o tom nevěděl a šel jsem do toho jen proto, že jsem si to usmyslel (smích). Chtěl jsem to prostě zkusit, jestli v tom dokážu být taky dobrý (smích).

DF: Čtvrté místo na LOH, to je dobrý, ne?

VG: Opravdu, mně se splnil takový dětský sen. Je to krásný, hrozně mě to vnitřně naplnilo. To očekávání, které jsem měl od olympijských her, tak jsem z toho byl hrozně pozitivně překvapený. Všechno fungovalo a šlapalo, jak mělo. Ti, kteří měli možnost porovnat s předchozí Olympiádou v Londýně, tak říkali, že Rio je horší. Horší bezpečnost, čistota, ale tak to prostě je, tohle patří k té mentalitě Jižní Ameriky, s tím nic neuděláme. My, když jsme tam jezdili na jaře na přípravu, tak tam skoro nic nebylo, to jsem se opravdu bál a říkal jsem si, jestli nějaká olympiáda vůbec bude (smích). Pak když jsme přijeli na olympiádu, tak jsem koukal, co dokázali za pár týdnů udělat.

DF: Co bezpečnost, bál jsi se tam?

VG: Na těch soustředěních jo. Stávají se ti takové situace, které normálně asi nepotkáš. Oni třeba moc nedávají důraz na semafory, barvy a tak. Viděli jsme autonehody, které u nás asi nikdy neuvidíš. Mně se třeba v životě nestalo, že bych viděl autobus na střeše. Co se týče gangů, tak jsem se bavil s českým atašé a ptal jsem se na drogové gangy a kartely a on říkal, že vlastně každá favela má svého bosse. Ten si to řídí, a pokud se do nich člověk nenaváží, tak jste v pohodě. Brazílie je v podstatě velice svobodná a každý si tam může vybrat, co bude dělat. Jestli bude chodit normálně do práce nebo prodávat drogy.

DF: Jak tebe ovlivňují média? Četl jsem spousty rozhovorů, do toho máš ty svůj vlastní business. Jak to všechno zvládáš dohromady?

VG: Mně se na tuhle otázku ptá opravdu spousta lidí. Já jsem byl tak nějak zvyklý mít zápřah už od mala. Buď jsem chodil do školy a pak rovnou na trénink nebo nějaké jiné povinnosti. Akorát se měnili činnosti. Jen jsem se prostě naučil těch 24 hodin, co všichni máme, využívat jinak a efektivněji. Je to v podstatě výsledek celého toho životního procesu, kterým jsem si prošel. Jsem úplně obyčejný kluk z paneláku, měl jsem svůj sen, který jsem si chtěl splnit a udělal jsem všechno proto, aby se to stalo skutečností. Samozřejmě překážek bylo hodně a možná proto všechno přišlo až v tomhle věku. Tu cestu jsem neměl nikým otevřenou a ani nalajnovanou, a tak jsem si to musel prokousat sám. Navíc jsem nechtěl být jen ten kluk, co každý den sportuje, jí a spí. Dřív to bylo tak, že olympionici byli velice vzdělaní a tak všeobecně připravení pro život a mně se hrozně myšlenka tehdejšího olympionismu líbila. Proto jsem také chtěl mít vystudovanou vysokou školu. Vystudoval jsem ČVUT Řízení a ekonomiku podniku.

DF: Jak ti pomáhají partneři? Tebe sponzoruje CE GROUP, pod kterou spadá i Drab Foundation. Jak je to pro tebe významné a důležité?

VG: Já si myslím, že v dnešní době je to jedna ze základních potřeb sportovce. Mít za sebou někoho, nějakého silného partnera. Pokud je sportovec ve svém odvětví šikovný a má šanci uspět, tak je naprosto nezbytné aby měl partnera, který mu pomůže. Mně to bylo i řečeno na zahájení LOH u pana prezidenta na Hradě, kde mluvil předseda Českého olympijského svazu. Oba dva pánové se shodli na tom, že jsme generace sportovců, kteří byli několik dekád finančně podhodnoceni, a do sportu šlo strašně málo peněz. Tohle všechno se vlastně projevilo na té naší generaci. Myslím si, že jakákoliv podpora, která do sportu přijde, ať už je to ze soukromého, nebo státního subjektu, je užitečná. Nejsou to prostě vyhozené peníze. Hrozně si toho vážím, že můžu vozit i Vaši značku. Přijde mi to super spojení. Energie, vodní energie, jezdím na vodě. Patří to k sobě (smích).